GEORGE RADOJČIČ / BÍLÁ NEMOC

GEORGE RADOJČIČ / BÍLÁ NEMOC

(13. 12. – 02. 02. 2022)

kurátorka: Nadia Rovderová

odborná a technická spolupráce: Antonín Vrňák, Jana Radojčičová, Jaroslav Blahoš, Vladimír Drábek

I. část:   Senát Parlamentu České Republiky: 13. 12. – 27. 12. 2022

II. část:  Artinbox Gallery, klub galerie: 21. 12. 2022 – 02. 02. 2023

Kresby a malby kmenového autora galerie George Radojčiče inspirovány divadelní hrou Karla Čapka aktuálně evokují zamyšlení nad současným děním ve světě. Tvorbu autora řadíme do kategorie tzv. artbrut.  

„Kresby, malby a grafiky George Radojčiče jsou mimo jakékoliv kategorie, jednoznačně autentické, kompozičně překvapivě kultivované, obsahově zemité, příliš solitérní pro jakékoliv hodnotící soudy a přímo se dotýkající našich citů, myšlenek a našeho svědomí. Jeho vnitřní vize jakoby přicházely z jiné doby, z jiné historické paměti, než je ta dnešní.“   Terezie Zemánková

    foto: Nadia Rovderová

George Radojčič /* 28. 3. 1987, Sarajevo/ se narodil do umělecké rodiny jako prvorozený syn české herečky Jany Radojčičové (roz. Kulendové) a bosenského režiséra a scénáristy Bora Radojčiče. George se narodil s mentálním handicapem. Ve čtyřech letech se u něho projevily záchvaty epilepsie, nemoc mu začala ničit rozvíjející se mozek. Byla mu diagnostikována vzácná forma epilepsie – Landau-Kleffnerův syndrom, takže po zbytek života musí být pod dohledem dospělé osoby. Narodil se ovšem i s mimořádným výtvarným talentem. Od raného dětství dával přednost kreslení a malování před hrou s jinými dětmi, ale i před jídlem či odpočinkem. Dokreslit či domalovat obrázek stálo vždy na prvním místě. Krátce po Georgově narození se rodina přestěhovala z válkou sužované Jugoslávie do Janina rodného Československa. První Georgovy kresby v předškolním věku byly ovlivněny kulisami Prahy a pobytem u příbuzných na Šluknovsku. Události v bývalé Jugoslávii zanechaly silné stopy v citlivém vnímání Gerge, v jeho tvorbě se často objevuje téma války, boj dobra a zla…

Základní vzdělávání v Praze prožíval George zpočátku velmi bolestně. Pro svou specifickou povahu si zažil nepochopení, šikanu a týrání od spolužáků i učitelů, což mu hned v první třídě přivodilo částečné ochrnutí. Vystřídal tři různé školy, než konečně ve 3. třídě našel zázemí v Církevní škole sester Voršilek, kam nastoupili i jeho mladší bratr a sestra. Jeho spontánní povaha a přímé, bezprostřední jednání se zde setkaly s pochopením učitelů, byl přijat i spolužáky. Georgovi v letech 1997 – 2003 uspořádali několik školních výstav v Galerii na schodech. Potkal zde svého asistenta, pak dlouholetého přítele Stefana Berece, který se mu citlivě věnoval, pomáhal mu s tvorbou i vzděláváním. Seznámil ho mj. s dílem Karla Čapka, kterého si George zamiloval. Čapek Georgovi učaroval vnímáním dobra a zla, vnitřní morální sílou a soucitem s lidským utrpením. Později George vytvořil pozoruhodnou rozsáhlou sérii ilustrací k Čapkovu dílu. V jedenácti letech došlo u Georga ke zhoršení kognitivních funkcí a delší dobu byl hospitalizován na motolské neurologii v Praze. Přes všechny útrapy, si však i díky víře uchoval pozitivní pohled na život, snažil se odpouštět a chápat. Tento přístup k životu je rovněž silně zastoupen v jeho obrazech. Po skončení občanské války v bývalé Jugoslávii rodina znovu začala v letních měsících jezdit do chorvatské Murvice na ostrově Brač. Zde vznikly první tematicky ucelené soubory barevných kreseb a maleb moře, krajiny, vesnic. George nikdy složitě nehledal inspiraci, vystačil si s tím, co viděl kolem sebe, s tématy běžného života, či virtuálním světem masmédií nebo počítačových her. Maloval své blízké, ale i postavy literární, či historické, osobnosti ze světa politiky, biblické výjevy, postavy světců, démonů, andělů i modlících se postav. Svět v jeho podání je harmonický i násilný, fascinující i všední až lapidární. Nikdy však nudný.

  

V červnu 2004 ukončil George povinnou školní docházku a tento zlom v jeho životě provázela první velká výstava talentovaného mladíka mimo školu, v prestižní galerii „Nová síň“ ve Voršilské ulici v Praze. Sedmnáctiletý George byl následně neformálně, bez nároku na diplom, přijat na pražskou výtvarnou akademii do grafického ateliéru Doc. Jiřího Lindovského. Zde jeho talent nalezl docenění, narostlo mu sebevědomí, byl obdivován a chráněn, učil se novým výtvarným postupům. Zároveň však rostlo napětí, někteří si kladli otázku, jak je možné, že ten, kdo neumí pořádně psát, číst, počítat, či dospěle myslet, má výtvarný dar? Pak došlo ke střetu se spolužákem a George už nemohl být ponechán bez dozoru. Od té doby ho musela do ateliérů akademie vždy doprovázet matka. To se postupně stávalo časově neúnosné. Rodina se v té době stěhovala na okraj Prahy do Slivence, do domu se zahradou. Při přestavbě vybudovali Georgovi pokoj – ateliér. George odešel z AVU a začal pracovat doma. Limitován nemocí zůstal odkázán na pomoc matky – pomáhala mu napínat plátna, šepsovat, ořezávat tužky, učila ho překonávat handicap, bojovat a neztrácet naději. V roce 2010 začal George chodit do praktické školy pro handicapované žáky. Byl šťastný, že může sportovat, opakoval si čtení, psaní, matematiku, chodil na výlety do přírody a nadále tvořil. V roce 2013 měl úspěšnou autorskou výstavu „Georgovy zahrady a jiné“ v galerii Artinbox v centru Prahy, následně se za galerii účastnil i prohlídek umění Art Prague v Kafkově domě v Praze. Odměnou mu byla cesta do Říma a Asissi, poté poprvé v životě let letadlem – do Lurd. Následovalo několik menších autorských a skupinových výstav. George se stal kmenovým autorem galerie Artinbox, na jaře 2015 zde měl druhou samostatnou výstavu pod názvem „Příběhy“. Varianta této výstavy s důrazem na duchovní témata byla začátkem léta 2015 vystavena na ochozu kostela sv. Ignáce v rámci Dnů víry. V tomto kostele začal George každou neděli ministrovat. V roce 2015 a 2016 bylo v postní době v Dušičkové kapli kostela sv. Ignáce vystaveno Georgovo plátno „Pokušení Ježíše na poušti“ – u farníků tak vešlo do povědomí, že jejich ministrant, má „dar“. George rovněž začal pravidelně vystavovat ve sliveneckém kostelíčku Všech Svatých v rámci „Noci kostelů“, a nacházel si tak další přátele. Když jde na procházku se psem, lidé ho na ulici zdraví, povídají si s ním, zvou ho na čaj, či do kina. To je pro Georga moc důležité, už není „bezejmenným bláznem“. Tvorba tak Georgovi přinesla nejen radost z tvoření, ale následně i plnoprávné přijetí do společenství. Jeho obrazy přinášejí radost a naději nám.

Nadia Rovderová