Michael Třeštík: Hodně starej jaguár 

Michael Třeštík: Hodně starej jaguár 

kurátorka: Nadia Rovderová

/ 13. 12. 2022 – 29. 01. 2023 /
hlavní sál a foyer galerie Artinbox

„Chceš-li být umělcem, musíš se vzdát úplně všeho, včetně touhy být dobrým umělcem.“ Motto Jaspera Jonese uvádí nejnovější knihu Michala Třeštíka: Hodně starej jaguár. Autor v ní s humorem a ironií sobě vlastní popisuje trnitou devítiletou cestu k vlastní tvorbě. Knihu jsme v září u příležitosti autorových narozenin pokřtili, a to o čem se v ní píše, můžete vidět na stejnojmenné výstavě v Artinbox Gallery.

Intimní setkávání avantgardních přátel

Václav Hájek, Praha, prosinec 2022

Výtvarné experimenty v oblasti tahu, skvrny, tvaru, prostoru, barev apod. mohou představovat větší či menší setkání. Buď jde o něco jako velkolepá demonstrace, slavnostní procesí anebo o cosi na způsob intimnějšího setkání několika blízkých, spíše přátelsky naladěných osob, forem, prvků.

Druhá varianta mi připadá mnohem přiléhavější v případě tvůrčí cesty, jakéhosi kreslířského skicáře a záznamníku stop, jimž se věnuje poučený a v různých médiích se vyjadřující pozorovatel, interpret, milovník a autor uměleckých děl Michael Třeštík. Na nevelkých plochách přátelského setkávání obrazových prostředků, prvků a postupů se v Třeštíkových experimentech a skicách odehrává několik klíčových událostí. Některé z nich budeme stručně komentovat.  

Autor často využívá zahušťující se šrafuru rychlých, gestických tahů, které se teprve při svém křížení a překrývání zcelují a získávají povahu kompaktní tkáně a objemu. Jejich vrstvení pak přináší do artefaktu potenciální zkušenost hmoty a hmatatelnosti. Dále je pozoruhodné, že autor mnohdy sahá k různým metodám vymezení obrazového pole, k jeho rámování a ohraničování, které poskytuje artefaktu vnitřek, soukromí. Takto poskytnuté místo zůstává do jisté míry prázdné, tedy otevřené (i pro diváka), odhmotněné a křehké.

Jedním z charakteristických rysů autorova stylu je taktéž to, že koncipuje prostor jako skladbu do sebe vkloubených tvarů (nejde mu tolik o perspektivní iluzi). Vztahy těchto tvarů a jejich hloubkové efekty potom sugerují možnost virtuálního vstupování do obrazu jako do promodelované, strukturované situace připomínající uzliny a trajektorie ulic ve městě apod.

Dále si povšimněme, že Třeštíkem volená barevnost není „ilustrativní“, není ve službách dané kompoziční tendence, ale tvoří samostatné autorovo specifikum. Jeho barevná škála je příjemně „periferní“, jakoby opršelá, patinovaná. Zmiňovaná křehkost kresby (přes všechnu její dynamiku a energii) je pro autora také příznačná. Vnímáme díky tomu časovost, možnost eroze, dějovost tvorby.

Jeden ze základních předpokladů pro Třeštíkovu tvorbu představuje fakt, že autor je velmi poučený v oblasti moderního, avantgardního umění. Má v této sféře své preference, záliby a zázemí, což je pochopitelně znát i na vystavených kresbách. Nicméně díky tomu, že Třeštík transformuje tyto zájmy a lekce z (dějin) moderního umění do jiných technik, formátů a procesů, se tu „poučenost“ nezdá být rušivá. Naopak vyúsťuje do plnohodnotného obrazově-vizuálního zamýšlení se nad výtvarnými principy a „vynálezy“, které Třeštíkovi oblíbení a inspirativní malíři prosazovali, tříbili a testovali.

Moderní, postmoderní i současná malba a kresba bývá někdy chápána jakožto „laboratoř diskurzů“ – tedy myslíme tím samozřejmě obrazové způsoby vyjadřování, komunikace a „diskutování“ (nikoli diskurzy ve smyslu slov, pojmů a textů). Tuto premisu naplňuje Michael Třeštík měrou vrchovatou. Prozkoumává určité klíčové typy výtvarných zápletek, principů, diskurzů a následně přechází k dalším, aniž by přechody mezi testovanými principy a zápletkami byly nějakými náhlými skoky, zlomy. Přechody a vztahy mezi zkoušenými výtvarnými kategoriemi tu se rozvíjejí ve sledovatelné posloupnosti – plynule a postupně na sebe obrazové „testy“ navazují. To vytváří opět dojem jakéhosi přátelského prostředí a obrazového „diskutování“ (i směrem k divákovi jde o velmi vstřícný postoj). Na rozdíl od ostrých skoků a „cézůr“ á la Marcel Duchamp, Arnold Schönberg, Samuel Beckett apod., které evokují spíše jakýsi „revoluční“ přemet, připomíná Třeštíkův postupný rozvoj vizuálního uvažování proces „evoluční“.

Třeštík se věnuje takovéto výtvarné „evoluci“, postupnému zrání a průzkumu terénu, v jehož rámci dochází k intimnímu setkávání avantgardních přátel – tedy k průzkumům, kombinacím, diskusím a postupným proměnám zásadních obrazových prvků: autonomních tahů a gest, neslužebné barevnosti, prostorových náznaků bez striktně nadefinované perspektivy a jemného vymezování obrazového pole, jehož hranice však zůstávají stále propustné.

A mimochodem, kdyby někdo chtěl vědět, jak tento soubor kreseb vznikal, tak to je napsáno v nové knize Michaela Třeštíka s názvem „Hodně starej jaguár“ (vyšla loni v nakladatelství Motto).  : )