Eduard Ovčáček: FOTOGRAFIKA (4. 3. – 21. 4. 2022)

Eduard Ovčáček: FOTOGRAFIKA
(4. 3. – 21. 4. 2022)

kurátorky:
Nadia Rovderová, Alena Zykmundová

úvodní text k výstavě: Jiří Machalický

Výstava, kterou zahájíme v předvečer 89. narozenin autora, představí jeho nejnovější experimentální tvorbu na pomezí fotografie a grafiky.

Výstava se koná za podpory Státního fondu kultury. Děkujeme!

Mnohostranný umělec Eduard Ovčáček (*5. 3. 1933) využívá média grafiky, vizuální a konkrétní poezie, koláž, malbu, plastiku, lettristickou fotografií i instalaci. Autor byl v roce 1960 jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Konfrontace soustředěné na informel, v roce 1967 jedním ze zakladatelů Klubu konkretistů. Eduard Ovčáček ve své tvorbě zkoumá především písmo a znaky, je přední osobností lettrismu v českém, československém i v celosvětovém měřítku.

Dvě základní linie v díle Eduarda Ovčáčka

Eduard Ovčáček došel už ve svém raném období padesátých let ke zjednodušení tvarů a k osobitému způsobu vyjádření prostřednictvím srozumitelných a každému pochopitelných symbolů. Jeho představy se rozvíjely v řadách  výrazově bohatých kreseb, v nichž se již formoval vyhraněný smysl pro jejich přesné ztvárnění.  Přitom se v nich projevuje nespoutaná hravost a fantazie. Přemýšlel také nad kompozičními zákonitostmi, zabýval se možnostmi zlatého řezu, dokázal citlivě sladit barevné plochy a základní geometrické tvary, vytvářel živý rytmus členění plochy a prostoru. Zároveň se ještě před koncem padesátých let promítla do jeho tvorby grotesknost různých příběhů a situací. Již tehdy také dospěl ke strukturálnímu vyjádření. Tak se formovaly základní rysy jeho budoucí tvorby, která se rozvíjela ve dvou hlavníchch liniích, které se ovšem prolínají po celý jeho život. Totiž výtvarné experimenty s obsahem, který vycházel z poznání vztahů ve společnosti a z jejího celkového vývoje. 

     V první polovině šedesátých let se Eduard Ovčáček stal jedním z výrazných představitelů informelu, ale přesto bylo zřejmé že má smysl pro řád, který z chaosu vyrůstal. Strukturální malba i grafika  byla v jeho podání výrazově rozmanitá a neutápěla se v ponuré střídmé barevnosti jako u řady dalších našich autorů. Byla naopak často velmi výrazná a hravá a pronikaly do ní znaky, které jakoby navazovaly na Kleeův odkaz. Umělec přicházel i na vlastní technické postupy, například v takzvaných sešívaných obrazech.  A další zajímavou kapitolu tvoří Topografie, v nichž dospěl k reliéfnímu řešení, podtrženému ostrými barevnými tóny. V jeho obrazech se stále objevovaly symboly, které někdy přecházely až do písmových znaků. 

     Již v první polovině šedesátých let začal vytvářet struktury z písma a v průběhu dalších období se stal naším nejdůslednějším představitelem lettrismu, v němž přicházel na stále nová technická řešení v bohatých proměnách tvarů. Jeho strukturální obrazy a grafické listy z liter a číslic působí neobyčejně živě, protože v nich umělec stále objevoval nové a nové postupy. A dospíval i k netradičním formátům, podobně jako někteří další umělci jeho generace, z nichž každý nalézal vlastní výraz vycházející výhradně z osobní zkušenosti. Po celá desetiletí dokázal objevovat nové metody, v nichž se vždycky doplňovala náhoda s přesně určenými pravidly a také symboly vyjadřujícími jeho pohled na svět i na situaci ve společnosti a na dějinné události.

     V Ovčáčkově tvorbě zaujaly důležité místo také koláže, v nichž začal propalovat plochu papíru rozžhavenými písmovými kovovými matricemi. Tak se mohly ve vrstvách prolínat nejrůznější významy a také se živě měnil rytmus obrazové skladby. Koláž oživil dekoláží, takže se propojila konstrukce s destrukcí. Důležitou součástí jeho tvorby se staly objekt a reliéfy, ve kterých doplňoval exaktní tvary s propalovanými písmovými strukturami. V nich se projevil i autorův smysl pro architektonické řešení, v němž nesporně navázal i na ruský konstruktivismus dvacátých let. Zajímavým experimentem byly ready mades z tištěných spojů, které se staly dokladem současného technického vývoje. Pracoval s nalezenými prvky, podobně jako další umělci jeho generace.

     Pro Eduarda Ovčáčka je příznačné, že se v novém zpracování vracel ke svým starším dílům, například k fotogramům z šedesátých let, které využil objevným a osvěžujícím způsobem s pomocí nových technologií. V řadách ručních papírů rozvinul obě základní linie své tvorby, totiž tu experimentální, v níž pracoval s proměnami struktur a tvarů a  také tu groteskně laděnou, v níž reagoval na proměny ve společnosti a ve vztazích mezi lidmi. V devadesátých letech dospěl k sérii obrazů a grafik tzv. Staronových znaků, které mohou připomínat písma starých kultur. Jde však o zcela nové znaky, které z odkazu dávných tradic mohou vycházet, i když ve zřetelném spojení se současností. Jinou důležitou součástí jeho projevu se staly akce – performance ve veřejném prostoru nebo instalace v galerijním prostředí, které dokáže přesně zapojit do daných souvislostí.

     Eduard Ovčáček se kromě experimentální strukturální grafiky věnoval také serigrafii, kterou zprvu využil v závěru šedesátých let a potom znovu na počátku nového tisíciletí. Zásadním zlom pro něj znamenaly možností počítače, kdy své představy zpracovával digitálně a mohl tvůrčím způsobem vycházet i ze svých minulých objevů. Jeho tvorba se znovu výrazově obohacovala. Navíc mohl digitálním tiskem dosáhnout velkoplošných formátů. Zasáhl tedy do mnoha oblastí, které se v jeho projevu vzájemně ovlivňují a prolínají a v nichž neustále experimentuje s novými technickými či technologickými možnostmi.    

Jiří Machalický, Praha, únor 2022

                                         

Eduard Ovčáček je v rámci českého umění nejvýraznějším a nejsystematičtějším průzkumníkem fenoménu písma a písmových znaků. Je čelním představitelem lettrismu u nás i ve světě. Písmové znaky se objevují v dřevěných reliéfech, v propalované koláži, v malbách i v dílech využívající kombinace uvedených technik. Patří ovšem i mezi průkopníky české vizuální poezie. K této experimentální poloze moderního básnictví se dostal na počátku 60. let prakticky současně s Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje malbu, plastiku, vypalované dřevěné reliéfy kovovými literami, koláže, které vytváří jak na papír tak na plátno. Ve strukturálních grafikách, serigrafiích, kolážích, digitálních tiscích, objektech a obrazech zkoumá nejrůznější variace použití písmových znaků. Součástí jeho rozsáhlé práce jsou mimo jiné instalace a umění akce.

Jsme velmi rádi, že Eduard Ovčáček, který je dnes již výtvarnou legendou, se rozhodl vystavit svou poslední tvorbu na autorské výstavě v Artinbox Gallery, kde výstavní koncepci m.j. směrujeme k nejzajímavějším experimentům na rozhraní fotografie a jiných médií. Výstava s příznačným názvem FOTOGRAFIKA se bude věnovat průniku fotografické, grafické a literární tvorby Eduarda Ovčáčka, která vznikla v průběhu posledního půlstoletí, a m.j. odráží i vývoj média fotografie a grafiky u nás i ve světě. Vizuální část bude doplňovat rovněž autorova básnická tvorba.                                                                     

Ovčáčkovo dílo se inspiruje písmem, piktogramy, zoomorfními a antropomorfními znaky, ideogramy, ale i lidskou figurou, kterou transformuje do polohy obrázkového písma a výtvarné grotesky. Realizuje celou řadu dřevěných plastik, vypalovaných, dřevěných reliéfů a antropometrií z papírové hmoty. Zde opět využívá písmového znaku, jako nositele výtvarného a sémantického významu. Různé druhy papírů, makulatura, papírová hmota je výtvarné médium, které mu skýtá mnohostranné výtvarné uchopení. Toto médium se mu nabízí k výtvarnému využít v řadě výtvarných disciplín – v grafice, kolážích, propalovaných kolážích, v malbě, reliéfu, plastice a dalších intermediálních technik. Pracuje s haptickou transparentní kvalitou papíru více než třicet let a objevuje nové způsoby výtvarného uchopení tohoto materiálu. Vynález papíru považuje za fundamentální objev pro rozvinutí lidské kreativity a inteligence. Intenzivně se zabývá grafikou. Z grafických technik se především věnuje strukturální grafice 1960-1970, leptu, slepotisku a serigrafii. Je iniciátorem lettristické fotografie 1964-1965, kterou realizuje pomocí tzv. sendvičové techniky. 

Eduard Ovčáček: “Jedno z mnoha výtvarných médií, které mě na konci padesátých a počátku šedesátých let při mých výtvarných výzkumech pokusech a hledání nových technologií a materiálů oslovilo, byla pochopitelné fotografie. Fotografie v tradiční poloze, jako je žánrová, reportážní, dokumentární & aranžovaná fotografie, byla jen na okraji mého zájmu. Oslovovaly mě spíše fotografie Emily Medkové, Viléma Reichmana, Miloše Korečka nebo provokativní atmosféra fotografií Václava Zykmunda. Přitahovala mě jednoznačně možnost využití fotografie ve smyslu nového výtvarného směrování světové výtvarné scény padesátých a šedesátých let 20. století. Můj zájem o tyto tendence osciloval kolem vzniku nových médií, materiálů a technologií v grafice a malbě. To mě jako představitele mladé generace zajímalo nejvíce, Informace, katalogy a publikace se za železnou oponou získávaly jen ztěžka, ale později, zejména ve druhé polovině šedesátých let, se přece jenom tu a tam dařilo dostat se k informačním zdrojům anebo osobně navštívit některou z velkých výstav. To mi poskytovalo konkrétní představu o tom, jak se výtvarný provoz a scéna ve svobodném světě na západ od našich hranic utváří a kam směřuje. V šedesátých letech minulého století se v tehdejším Československu začala ne oficiálně prosazovat střední a mladá generace tvůrců, která se navzdory sorele (socialistickému realismu) plné soustředila na abstrakci, především na strukturální abstraktní malbu a grafiku. Tyto tendence se až později začaly označovat terminem informel. Hlavně strukturální grafika a vizuální poezie se pro mě staly doslova komunikativním prostředkem při navazování kontaktů s kolegy v zahraničí. Velmi silně na nás zapůsobila tvorba Španělů, jako byli Antoni Tàpies, Manolo Millares Luis Feito a další. V československém násilně izolovaném prostředí vznikalo velké množství nejrůznějších abstraktních projevů a podivuhodných materiálových kreací a samozřejmě i obsahově vzrušujících výtvarných kvalit, které mnoha případech ještě čekají na odbornou komparaci a zařazení do kontextu světové produkce. V této situaci jsem intuitivně a spontánně pochopil, že se zde pro mě otevírá cesta ke strukturální a lettristické fotografii. V souvislosti s vývojem abstrakce ve výtvarném umění se začala celosvětově také prosazovat vizuální a fonetická poezie. V řadě zemí po celém světě se etablovala řada skupin i solitérních tvůrců, kteří k sobě rychle našli cestu. Vznikaly tak bezprostředně nové kontakty a nova přátelství k vzájemné výměně prací a tím i zkušeností. Právě moje vizuální poezie psaná na psacím stroji Underwood Standard Portable z roku 1924, strukturální grafika a propalované koláže, byly nosným atributem, který mě inspiroval k lettristické a strukturální technice ve fotografice. Tato média byla rovněž objektem vzájemné výměny prací mezi mnou a spřízněnými kolegy. Fotografováním jsem se začal intenzivně zabývat na konci padesátých a počátku šedesátých let minulého století, kdy jsem získal první fotoaparát české výroby, známy jako Flexaret“.

Na sklonku minulého století a v následných letech 21. století nastal poměrně rychlý obrat, který se projevil příklonem k digitální technice ve fotografii. S tím samozřejmě souvisela i expanze a transfer počítačové technologie a grafických softwarů do výtvarného umění. „Bylo mi jasné, že se těmto trendům nemohu vyhnout. Naopak snažil jsem se zvládnout a využít novou technologii, která se nabízela jak u fotoaparátů, tak u digitálního tisku fotografií. V současné době pracuji s digitálním fotoaparátem – zrcadlovkou Nikon 3100. Fotografie zpracovávám na počítači Apple iMac a tisknu na tiskárně Epson 4900 do formátu A2. Považuji to za přirozený vývoj a definitivně jsem tím opustil klasické fotografické postupy. Podobně drtivý nástup digitálních technologií je patrný i ve volné grafice, grafickém designu a polygrafii. Moje vysokoškolská pedagogická praxe tento trend využívá a potvrzuje. Zabývám se multimediální tvorbou a pozoruji, že nástup nových technologií je již patrně nezvratný a bezesporu bude kladně zhodnocen v průběhu dalšího vývoje výtvarného umění, podobně jako se to stalo před několika desítkami let s nástupem serigrafie ve volné grafice – přesně v roce 1964 na výstavě Documenta 3 v Kasselu. Tehdy tam Andy Warhol suverénně představil svoje velkoryse koncipované serigrafie. Byly to jeho nezapomenutelné, barevně dráždivé varianty portrétů Marilyn Monroe. I když se umělci zabývali serigrafii daleko dříve, serigrafie se definitivně a v širším záběru prosadila až po této výstavě a stala se pak předmětem četných akvizic soukromých i oficiálních sbírek moderního umění.

Počátek vzniku mých prvních lettristických fotografií se datuje rokem 1964. Impulzem se staly pozitivní filmy, které jsem použil pro tisk mnou vybraného souboru vizuální poezie „Kruhy – Zájmena“ (1964-1966), původně zpracovaného na kovolistech. Jednotlivé pozitivní či negativní filmy nebo i kombinace těchto filmů jsem kladl kontaktně na fotopapír, a následně jsem na takto připravené fotopapíry exponoval fragmenty ženských těl pomocí zvětšovacího přístroje Magnifax 3. Tak vznikla sendvičová technika, pojmenovaná podle vrstvení na sebe kladených pozitivních a negativních filmů. První cyklus takto vytvořených fotografií se jmenoval „Tetovaná žena“. Zde byly použity pozitivní i negativní filmy urbanistických plánů a projektů, které byly exponovány na ženské akty. Ty vytvářely na těle kresby podobné tetování. Později jsem k experimentální tvorbě fotografií používal filmy z vlastní výtvarné produkce, ale v různých modifikacích. Byly to filmy figurálních perokreseb, propalovaných koláží, strukturálních grafik z šedesátých let, dřevěných reliéfů nebo později filmy vrstvených ručních papírů s fragmenty písma a znaků. Vznikala tak unikátní fotografika, která respektuje ne jen autentický výtvarný rukopis původního díla, ale i atmosféru aktu, kde je důraz především kladen na světlo a stín a na intimní plastické detaily ženského těla. Později jsem využíval některých dalších negativů s písmovými znaky z oblasti jiných médií. Od roku 1991 jsem začal využívat výhradně digitální technologie ke zpracování a k tisku fotografik.

Fotografie zpracovávám pomocí grafického programu Photoshop. Digitální technika ve fotografii má mnoho odpůrců, ale i přesvědčených zastánců a obhájců. Je asi třeba najít jakousi střední cestu – modus vivendi, která by vedla k vzájemné toleranci a respektu. Za každým médiem je třeba hledat především invenční ho tvůrce. Klasický fotograf naexponuje stovky snímků a z tohoto velkého množství vybere jen několik zdařilých záběrů. I to je zárukou kladného tvůrčího úsilí, ale nemusí to být vždy cesta k originalitě a výjimečnosti. Rovněž tak počítač se sebelepším programem nezaručí nový, neokoukaný výtvarný názor. Každé médium nakonec ovládá člověk, jehož invence a výtvarná potence rozhoduje o konečném vyznění díla. Obdivuji staré klasické techniky, ale pohotovost, rychlost, a také maximální technická dokonalost digitálního zpracování mě natolik přesvědčila, že dávám této technice jedno značně přednost. Nedovedu si představit, že někdy v budoucnu přijde ještě něco tak převratného, jako je počítač a digitální reprodukční technologie.“

Eduard Ovčáček

O autorovi:

Eduard Ovčáček se narodil 5. března 1933 v Třinci. V letech 1957 až 1963 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v ateliéru monumentální malby u profesora Petra Matejky. Již za studia v letech 1959 až 1960 byl iniciátorem, spolu s grafikem M. Urbáskem a řadou dalších výtvarníků (M.Čunderlík, R. Fila, J.Jankovič, J. Kočiš, P. Maňka a další), při založení nezávislé skupiny výtvarníků Bratislavské konfrontace. Tato skupina dala impuls ke vzniku nefigurativního umění – INFORMELU na Slovensku. V šedesátých letech 1962 – 1966 se stává předním představitelem lettrismu a konkrétní poezie u nás. V letech 1967 – 1968 je spoluzakladatelem a členem Klubu konkretistů, jehož koncepci a směřování formuluje Arsén Pohribný: „Konkréty jsou instrumenty čistého estetického zážitku. Konkréty jsou zbaveny imitace věcí okolního světa, protože jsou samy věcmi.“

Eduard Ovčáček reprezentoval české výtvarné umění doma i v zahraničí,  zúčastnil se řady mezinárodních bienále grafiky v Ljubljani, Grenchenu, Brně, Fredrikstatu, bienále evropské grafiky v Heidelbergu a jinde. Obdržel cenu za grafiku na mezinárodní výstavá v Polsku-Zielona Góra, čestné uznání na 1. bienále Výzkumy grafiky v Jihlavě. Zúčastnil se mezinárodního sympozia Plenér v polském Kozalinu, Il. bienále prostorových forem v Elblagu v Polsku a mezinárodního sympozia pro mladé architekty a výtvarniky v Liberci 1966. V letech 1963-1968 je asistentem grafických technik na Palackého Univerzitě Olomouc na katedře výtvarné výchovy. K pedagogické činnosti se opět vrací v roce 1992 na Ostravské univerzitě na katedře výtvarné tvorby, kde se stává odborným asistentem, volne gratiky. Je zastoupen ve sbírkách předních našich a zahraničních galerií.  Je členem mezinárodního uměleckého spolku Kontrast 90 v Ostravě, je členem spolku SVU Mánes a TT klubu v Brně. Žije a pracuje v Ostravě.