Dominika Slavická (* 1993)

Zabývá se primárně kresbou a grafickými technikami, věnuje se také plastice a píše autorské texty. Kombinace těchto médií byla výstupem její diplomové práce, kterou v Artinbox Gallery prezentujeme na samostatné autorské výstavě. 

studium: 
2017–2020 Grafika 1 (D. Smutný) 
2014–2017 Grafika 1 (J. Lindovský) 

stáže: 
2018 Sochařství 2 (T. Hlavina) 
2017 Grafika 2 (V. Kokolia)

Dominika Slavická / Metamorfózou 
text: Václav Hájek, září 2021

V kresbách a grafikách Dominiky Slavické se jemně a nenápadně protínají témata přírody, těla a duše. Také se zde setkávají různá výtvarná pojetí, oscilující mezi pečlivým a pozorným propracováním detailů, ornamentálním pojetím a obrysovou sumarizací. V bohaté tradici zobrazování duše se vyskytoval motiv motýla či Psyché s motýlími křídly, jejíž postava bývala umístěna do interiéru bujné vegetace. Ženská figura (někdy i bez křidélek) symbolizující duši se nalézala v archaické přírodní náruči, která ještě neprošla „kultivací“ (od latinského slovesa colere, které znamená proměňování původní přírody v polidštěnou krajinu a jsou od něj odvozeny termíny kultura i kult). V této neprobádané a člověkem neproměněné přírodě schází daleké průhledy a průseky k horizontu, není zde ještě vymezen či vysekán lidský prostor se svým geometrickým a hloubkovým charakterem. Na tradičních zobrazeních duše v přírodní náruči však chybí důraz na tělesnost figury. Ta se zdůrazňovala spíše v souvislosti s genderovými stereotypy, z nichž se odvozovalo i propojení ženy s vodním elementem. Někdy byly takové stereotypy devalvující (obrazy Sirén apod.), jindy měly rozvětvený symbolický potenciál („Pramen“ od romantického umělce Philipa Otty Rungeho, na němž žena s dítětem u vodního zdroje symbolizuje nový počátek, změnu, dějinný zvrat atd.). Slavická podtrhuje tělesnou stránku obrazových metafor, když se na jejích kresbách z klína ženské figury rodí nový rostlinný i zvířecí život. V jejích dílech se většinou nevyskytují monumentální prostorové efekty, cílí více na přírodní detail, fragment, interiér. Zde lze lépe ukázat vzájemné prorůstání forem zvířecích, lidských i rostlinných. Z tohoto prorůstání a vzájemných vazeb se postupně rodí kontinuální ornamentální uspořádání, v němž na sebe jednotlivé prvky plynule navazují v pomalu plynoucím rytmu. Zájem o ornament, arabesku apod. bychom sice také nalezli již v tvorbě romantiků (zmiňovaný Runge ad.) a v tvorbě domácích autorů u Josefa Mánesa, Mikoláše Alše ad. Slavická však tuto tradici revitalizuje a posunuje do přítomnosti – v jejích dílech se vyskytují zcela současné relikty jako tenisky, džíny atd. Provázanost detailů, přírodního interiéru, prorůstání organických tvarů sugeruje autorčino přání vnímat opět jednotu, celek, který se v průběhu moderní epochy kamsi poztrácel. Moderní věda i společnost jsou do značné míry roztříštěné, zaměřené na jednotlivosti, dílčí problémy, které se navíc rychle proměňují, objevují se a hned mizí a náš zájem o ně připomíná spíše záblesky než soustředěnou pozornost. Slavická se naopak věnuje svým tématům se ztišenou pozorností a citlivým, empatickým zájmem. Příroda, tělo a duše v její tvorbě představují sladěný akord, který zní či vypadá na první pohled / poslech jednoduše, ale udržování jeho čistoty a souzvučnosti vyžaduje velmi trpělivou a dlouhodobou práci. 

Dominika Slavická * 1993

Primarily engaged in drawing and graphic techniques, she also works with sculpture and writes original texts. The combination of these media was the outcome of her diploma thesis, which is presented in a solo exhibition at the Artinbox Gallery.

Studies:
2017–2020 Graphics 1 (D. Smutný)
2014–2017 Graphics 1 (J. Lindovský)

Internships:
2018 Sculpture 2 (T. Hlavina)
2017 Graphics 2 (V. Kokolia)

Dominika Slavická / Through Metamorphosis
Text: Václav Hájek, September 2021

In Dominika Slavická’s drawings and prints, the themes of nature, body and soul intersect subtly and inconspicuously. Different artistic concepts meet here, oscillating between careful and attentive elaboration of details, ornamental approach and contour summarization. In the rich tradition of depicting the soul used to appear the motif of the butterfly or Psyche with butterfly wings, whose figure was usually placed in an interior of lush vegetation. The female figure (sometimes without wings), symbolizing the soul, used to be found in the archaic embrace of nature, which had not yet undergone “cultivation” (from the Latin verb colere, which means the transformation of the original nature into a humanized landscape and from which the terms culture and cult are both derived). This unexplored and untransformed nature lacks distant vistas and clearings towards the horizon; human space with its geometric and profundal character has not yet been defined or carved out. What is missing from traditional depictions of the soul in nature’s embrace, however, is an emphasis on the physicality of the figure. Rather, this was emphasised in relation to gender stereotypes, from which the connection between women and the water element was derived. Sometimes such stereotypes were devaluing (paintings of Sirens and such), while at other times they had a ramified symbolic potential (“The Spring” by the Romantic artist Philip Otto Runge, in which a woman with a child by a water source symbolizes a new beginning, change, a reversal of history, etc.). Slavická emphasizes the corporeal aspect of the pictorial metaphors when in her drawings new vegetal and animal life is born from the lap of the female figure. Her works usually do not feature monumental spatial effects; she rather aims at the natural detail, the fragment, the interior. Here the interpenetration of animal, human and vegetal forms can be better shown. From this interpenetration and interrelationship a continuous ornamental arrangement is gradually born, in which the individual elements are smoothly linked in a slow flowing rhythm. Interest in ornament, arabesque, etc. can also be found in the works of the Romantics (the aforementioned Runge and others) and in the works of Czech artists such as Josef Mánes, Mikoláš Aleš, etc. Slavická, however, revitalizes this tradition and moves it into the present – in her works there are quite contemporary relics such as sneakers, jeans, etc. The interconnectedness of details, natural interiors, and the intermingling of organic shapes suggest the artist’s wish to perceive unity again, a whole that has been lost somewhere in the course of the modern era. Modern science and society are largely fragmented, focused on individual, partial problems, which, moreover, change rapidly, appear and disappear at once, and our interest in them resembles glimpses rather than focused attention. Slavická, on the other hand, attends to her subjects with hushed attention and sensitive, empathetic interest. Nature, body and soul in her work represent a harmonious chord that sounds or looks simple at first sight/listen, but maintaining its purity and harmony requires very patient and long-term work.