Luboš Plný

Luboš Plný: Zachovalé ostatky / Preserved Remains
(3. 5. – 28. 5. 2018)

kurátorka / curated by: Nadia Rovderová

technická spolupráce / technical cooperation: Lucie Černá, Antonín Vrňák,

technická spolupráce / technical cooperation: Lucie Černá, Antonín Vrňák, Terezie Zemánková, Dana Michlová – rámování, Ksenyie Chudarova

Výstavu podpořili / exhibition is supported by: Magistát hlavního města Prahy a Státní fond kultury MKČR

Událost na FB / FB event: https://www.facebook.com/events/233692903846791/

Fotogalerie (postupně doplňováno) / Photogallery: https://www.facebook.com/pg/ArtinboxGallery/photos/?tab=album&album_id=1865618930177453

Výstava kreseb, maleb a koláží z počátku 90 let minulého století. / Exhibition of drawings, paintings and collages from the early 90s of the last century.

Luboš Plný tentokrát v černo-humorné meditaci na téma věčného lidského údělu konfrontace s fyzickou bolestí a smrtí prostřednictvím souboru doposud méně známé oblasti autorovy tvorby – kreseb, maleb a koláží z počátku 90 let minulého století.  Výstavu doplňuje série fotografií z cyklu Sešívání, kdy v r. 2003 autor zkoušel limity vlastní bolesti a podrobil se sešití v různých částech těla.

Luboš Plný –  this time in a black-humorous meditation on the theme of eternal human destiny of confrontation with physical pain and death through a collection of previously unknown author’s artwork – drawings, paintings and collages from the early 90s of the last century. The exhibition includes a series of photographs from the Stitching series. In 2003 author tested the limits of his own pain and underwent stitching in different parts of his body.

Luboš Plný: z cyklu Zachovalé ostatky, 1992 / From Preserved Remains series, 1992

Luboš Plný: z cyklu Zachovalé ostatky, 1992 / From Preserved Remains series, 1992

Luboš Plný: z cyklu Zachovalé ostatky, 1992 / From Preserved Remains series, 1992

Artinbox Gallery ve spolupráci s artbrut.cz srdečně zve na vernisáž výstavy / Artinbox Gallery in cooperation with artbrut.cz cordially invites you to opening of the exhibition:

Luboš Plný

Zachovalé ostatky / Preserved Remains
(3. 5. – 21. 5. 2018)

vernisáž / opening: 3. 5. 2018, 18 h. / 6 p.m.

Událost na FB / FB event: https://www.facebook.com/events/233692903846791/

Postupně doplňována galerie fotografií z akce: https://www.facebook.com/pg/ArtinboxGallery/photos/?tab=album&album_id=1865618930177453

Výstava kreseb, maleb a koláží z počátku 90 let minulého století. /
Exhibition of drawings, paintings and collages from the early 90s of the last century.

kurátorka / curated by: Nadia Rovderová

Výstavu podpořili / exhibition is supported by:

Magistát hlavního města Prahy a Státní fond kultury MKČR
………………………………………………………………………………………….

Luboš Plný: Zachovalé ostatky / Preserved Remains

(3. 5. – 28. 5. 2018)
kurátorka / curated by: Nadia Rovderová

Výstava kreseb, maleb a koláží z počátku 90 let minulého století.

Luboš Plný tentokrát v černo-humorné meditaci na téma věčného lidského údělu konfrontace s fyzickou bolestí a smrtí prostřednictvím souboru doposud méně známé oblasti autorovy tvorby – kreseb, maleb a koláží z počátku 90. let minulého století.  Výstavu doplňuje série fotografií z cyklu Sešívání, kdy v roce 2003 autor zkoušel limity vlastní bolesti a podrobil se sešití v různých částech těla.

Exhibition of drawings, paintings and collages from the early 90s of the last century.
Luboš Plný –  this time in a black-humorous meditation on the theme of eternal human destiny of confrontation with physical pain and death through a collection of previously unknown author’s artwork – drawings, paintings and collages from the early 90s of the last century. The exhibition includes a series of photographs from the Stitching series. In 2003 author tested the limits of his own pain and underwent stitching in different parts of his body.

„Umění je pro mně auto-terapie, a to je pro mě při tvorbě vždy prioritní. Jsou to mé deníkové záznamy, zaznamenávám i čas, který tvorbě věnuji, zaznamenávám duševní i somatické pochody, pobyty v nemocnici apod. Když vím, že z nepříjemného zážitku vznikne umění, jako bych snižoval riziko, které pro mě z dané situace plyne. Umělecký záznam přehluší vážnost situace.“

Luboš Plný

Uměnímilovné české veřejnosti bylo jméno Luboše Plného (*1961) až do léta roku 2017 téměř neznámé. Přesto se o něm už dlouho mluvilo jako o zjevení ve vodách současné výtvarné tvorby – ovšem jen v úzkém kruhu zasvěcených. Introvertní umělec, někdy možná neprávem řazený mezi autory art brut, šokuje a fascinuje svým neotřelým pojetím tvorby, bezelstnou brutální upřímností, s jakou se skrze svá díla umí podělit o zcela zásadní i úplně triviální oblasti života, i o svou životní filozofii. Zrození, smrt, sex, spánek, nemoc, stárnutí, hranice bolesti, kvalita a množství vatiček, které se mu v průběhu daného období zachycují v pupíku – to vše a mnoho dalšího je obsahem jeho děl.

Úspěch

Luboše Plného proslavily jeho detailní deníkové anatomické kresby.  Galeristé v Paříži, New Yorku či Tokiu se o něj zajímají už patnáct let. Jeho díla jsou zastoupena ve slavných světových sbírkách umění: Centre Pompidou Paris, abcd Bruno Decharma, François Pinaulta, Antoina de Galberta… Přesto v České republice vystavoval Luboš Plný jenom sporadicky, a i to převážně jen v rámci skupinových tematických výstav v Domě u Kamenného zvonu, v DOXu, v Museu Montanelli, či v Artinbox Gallery v Praze. Samostatné výstavy měl jen dvě – v roce 2002 v galerii Millenium a na jaře 2017 v Artinbox Gallery. Vše se změnilo v létě 2017, kdy Luboš zažil fenomenální úspěch na 57. Bienále současného umění v Benátkách. Do hlavní výstavní sekce si ho jako jediného Čecha vybrala francouzská kurátorka Christine Macel. Lubošova díla zde zazářila.  ARTSY – americký server o současném umění ho zmiňoval mezi čtrnácti pozoruhodnými autory ze sto dvaceti, kteří v hlavní sekci vystavovali. Francouzský deník Le Monde ho uvedl jako jednoho ze tří nejzajímavějších.  Od té doby Lubošova hvězda stoupá a zájem o něj teď už projevují i v jeho rodné zemi. Koncem roku 2017 mu Centrum pro současné umění DOX uspořádalo prozatím největší a nejucelenější výstavu VIVA Luboš Plný!, která byla koncipována jako pocta jeho úspěchu na Bienále v Benátkách. Tato výstava poprvé obsáhla skoro všechny oblasti autorovy košaté tvorby – byly zde k vidění některé z nejdůležitějších anatomických kreseb, pak časosběrné konceptuální projekty, koláže, asambláže, sochy, objekty i fotografie. Jedna část tvorby zde ovšem chyběla a tu bychom rádi představili na výstavě Zachovalé ostatky. Jedná se se obsáhlý soubor kreseb maleb, asambláží a koláží z počátku 90 let, která původně obsahovala přibližně tři sta děl, z kterých vystavíme výběr asi padesáti. Tématem je věčný lidský úděl konfrontace s bolestí a smrtí –  v autorově podání i s typickými prvky jeho černého humoru. Nechybí zde rovněž symboly sexuální, či náboženské a politické – evidentní je fascinace znakem a písmem, jaký u nás známe třeba u Eduarda Ovčáčka či Jiřího Balcara.

Čas

„Vždy mně zajímalo plynutí času a chátrání. Dělal jsem různé pokusy, zajímalo mně zanechat někde stopu a po letech zjišťovat, jak se mění či nemění.“

Luboš Plný

Plynutí času Luboše Plného fascinuje odjakživa. Faktor času je pro něj zásadní. U svých děl přesně označuje začátek a konec, ale i každou pauzu v tvorbě – den, hodinu i minutu. Čas mimochodem nepočítá na roky, nýbrž na dny – života běh měří počtem prožitých dní. Svá díla vždy označí číslem, kolik dní mu bylo, když práci započal a poté číslem, kolik dní byl na světě v den, kdy dílo dokončil.

Hřbitovy

Nejlepším místem k meditaci o pomíjivosti lidského bytí jsou hřbitovy. Tam začátkem 90. let Luboš Plný trávil spoustu času, mimo klasických hřbitovů ho inspirovaly ty židovské, či sudetoněmecké, často zničené, opuštěné, neopečovávané. Zde zkoumal estetiku náhrobních kamenů a tak vznikl nápad využít fragmenty otisků v tvorbě. Přímo na místě za pomoci klovatiny (arabské gumy) pořídil negativní otisk reliéfních náhrobků na papír. Kresby doma dokončoval za použití akrylových či temperových barev, tuše, tužky, sprejů, šablon na písma… Napnuté na desce je pak osprchoval a získal tak kresbu doplněnou o negativní otisk nápisů a reliéfů náhrobních kamenů. Autor podotýká, že podobná činnost by dnes už pravděpodobně možná nebyla. Před a těsně po revoluci se o hřbitovy ještě nepečovalo, nebyly oploceny, nikoho nezajímal umělec potírající náhrobky klovatinou s papíry rozloženými kolem, aby otisky oschly. (Klovatinu posléze zmyl déšť, takže žádnou újmu náhrobkům autor nepůsobil.) Svou fascinaci hřbitovní tématikou dotáhl Luboš Plný do dokonalosti tím, že v roce 2004 absolvoval hrobnický kurz a je tudíž certifikovaný vykonávat tuto profesi v celé Evropské unii. Jako jeden z důvodů rovněž uvádí, že poté, co se mu povedlo získat oficiální, o té doby neexistující titul „akademický model“ na AVU v Praze, lákala ho představa vlastnictví dalšího certifikátu.

Sešívání

V roce 2003 se Luboš Plný rozhodl pro jinou osobní zkoušku – chtěl si vyzkoušet limity vlastní bolesti a podrobit se sešití v různých částech těla. Projekt neměl v úmyslu prezentovat veřejně, ale když už se k němu odhodlal, bylo mu líto si nepořídit kvalitní fotodokumentaci s tím, že vzniklý materiál možná časem nějak zpracuje. Na projekt se začal důkladně připravovat: upravil stravu na čistě vegetariánskou, denně udělal dva tisíce kliků, zdokonaloval své fyzické dispozice, aby daný úkol zvládl. Poté s nákresem šel do ateliéru fotografa Vladimíra Štěpánského, si bez anestezie ševcovskou jehlou a nití prošil obličej. Lubošův kamarád, kterého sebou přivedl, mu pak pomohl sešít i ruce tak, aby cítil intenzitu sebenepatrnějšího pohybu hlavy po celém těle. Luboš byl fotografován před, během a po akci. Černý humor a hravé sado-maso ladění pak autor přenesl i do inscenovaných fotografických autoportrétů, které si nechal pořídit ve fotoateliéru u Františka Vaňáska. Silný erotický náboj má například autoportrét s jahodou, kde si autor dlouhou jehlicí propíchl tváře, zatímco mu v ústech – napíchnutá na jehle – září krásná červená jahoda.

Bolest

„ Bolest nevyhledávám. Byla to jen osobní zkouška, pro mě moc důležitá, ale nechci to už opakovat. Původně jsem to vůbec nepovažoval za umění, jen jsem si chtěl pořídit fotografický záznam. Třeba mi to pomohlo částečně pochopit to, co prožívala bývalá manželka Lucie u porodu našeho syna Vincenta. „

Luboš Plný

Uběhlo třináct let.  Mezitím Lubošovi umřeli oba rodiče, narodil se mu syn Vincent, měl svatbu s partnerkou Lucií, potkal svého francouzského galeristu Bruna Decharma, za jeho pomoci nastartoval svou mezinárodní uměleckou kariéru natolik, že byl schopný uživit sebe i rodinu, rozvedl se… „Po letech mně napadlo nechat se opět vyfotografovat ve stejných pozicích, a porovnat tak stopy času na mém těle.“ Tak se v roce 2016 vrátil k bromostříbrným černobílým fotografiím z roku 2003 a nechal se opět vyfotografovat ve stejných pozicích – tentokrát barevně a digitálním fotoaparátem. Sešívání svého těla už neplánoval, sešil však dohromady různými způsoby svůj autoportrét z roku 2003 a 2016. Výsledné koláže a asambláže odrážejí třináctiletou proměnu umělce, a stejně tak i posun média fotografie od černobílé analogové k barevné digitální.

Smrt rodičů, kteří odešli rychle za sebou v rozmezí jednoho měsíce, ho silně zasáhla. Vyrovnával se s ní také v tvůrčí meditaci. Matce i otci věnoval kresbu, do které zasadil laboratorní misku s jejich popelem a kolem pečlivě vepsal tisíce datumů – všechny dny jejich života.

Nadia Rovderová, Praha 2018

Curriculum:

Luboš Plný se narodil 4. 11. 1961 v České Lípě. Rodiče pracovali u Československých drah – matka jako účetní, otec jako vedoucí zásobovacího skladu. Jako jedinému dítěti se mu rodiče věnovali s nadstandartní péčí.  Z této laskavé ale i omezující bubliny se vymanil po základní škole, kdy začal studovat v 75 km vzdáleném Nymburce na elektrotechnickém učilišti (1977 – 1982). Zakusil zde nesmyslný dril, ale rovněž si vyzkoušel možnosti, jak systém obejít a vytvořit si tak prostor pro osobní svobodu. Psal si např. nesmyslné omluvenky, které kupodivu byly akceptovány. To ho povzbudilo k dalšímu pokoušení limitů. Zlom nastal během povinné vojenské služby (1983 – 1984), kdy v důsledku stresu začal trpět depresemi a nespavostí. Po několikadenní absenci spánku se dostavily halucinace a mladý muž byl hospitalizován na psychiatrii. Nevhodně zvolená psychofarmaka jeho stav ještě zhoršila. Po vojně šest let pracoval jako elektromechanik u Československých drah. Ve věku dvacet sedm let mu kvůli neustávajícím potížím s depresí a nespavostí byl přiznán invalidní důchod. Diagnostikována mu byla simplexní schizofrenie, jenž se vyznačuje desocializací, uzavíráním se sama do sebe apod. Luboš Plný se tehdy začal intenzivně věnovat samostudiu psychiatrie a medicíny, aby zjistil kořeny svých potíží. Tyto poznatky později bohatě zužitkoval ve své tvorbě. S odstupem času se zdá, že diagnóza nebyla správně zvolena, trpí sice pořád nespavostí, ale to jsou v podstatě asi veškeré jeho psychické potíže. V roce 1988 se Luboš přestěhoval do Prahy. Živil se jako uklízeč v Domě módy, prodavač v antikvariátu, malíř cínových vojáčků, hlídač v galerii Nová síň a v galerii Pecka na Vyšehradě, apod. Později si dokonce udělal odborný kurz na hrobaře, který ho opravňuje vykonávat tuto profesi ve všech členských státech EU. Svět výtvarného umění ho však od dětství přitahoval nejvíc, studoval dějiny umění, učil se kreslit. Po opakovaném neúspěšném pokusu o přijetí na AVU se zde stal na šest let placeným modelem. Toto období završil úspěšnou žádostí o přidělení neexistujícího titulu „akademický model“. Dalšími významnými zlomy v životě a tvorbě Luboše Plného byla pak smrt rodičů (2004), těhotenství jeho partnerky Lucie, narození syna Vincenta (2005), následný sňatek (2007) a rozvod (2012). Tyto a podobné události zpracovává v anatomických kresbách a svérázných denících, které dosáhly světového věhlasu. Luboš Plný se v roce 2017 stal jediným českým autorem zastoupeným na mezinárodní expozici Viva Arte Viva! 57. Bienále současného umění v Benátkách.

Kurátorky výstavy VIVA Luboš Plný!, která proběhla na přelomu let 2017 a 2018 v Centru pro současné umění DOX, Ivana Brádková, Nadia Rovderová a Terezie Zemánková, připravují letos k vydání první ucelenou publikaci, která obrazově i textově zmapuje a představí tvorbu Luboše Plného.

………………………………………………………………………………………….

Luboš Plný: Zachovalé ostatky / Preserved Remains

(3 May–28 May 2018)
curated by: Nadia Rovderová

technical cooperation: Antonín Vrňák, Lucie Černá, Terezie Zemánková, Ksenyia Chudarova, Karel Urban překlady / translation,  Dana Michlová, rámování / framing

exhibition is supported by: Magistát hlavního města Prahy a Státní fond kultury MKČR

An exhibition of drawings, paintings, and collages from the early 1990s.

Luboš Plný – this time in a black-humorous meditation on the theme of the eternal human fate of confrontation with physical pain and death through a collection of previously unknown author’s artwork – drawings, paintings, and collages from the early 1990s. The exhibition includes a series of photographs from the Stitching series. In 2003, the author tested the limits of his own pain and underwent stitching in different parts of his body.

“For me, art is auto-therapy, and it is always a priority for me. It is in my diary records, where I record the time I dedicate to my work, where I record my mental and somatic processes, stays in the hospital, etc. When I know that an unpleasant experience will give birth to art, it is as if I were reducing the risk that the given situation poses to me. The artistic record overrides the gravity of the situation.”

Luboš Plný

Until the summer of 2017, the name of Luboš Plný (* 1961) was almost unknown to the Czech art loving public. Yet, he had long been spoken of as a revelation in the waters of contemporary art – but only in a narrow circle of connoisseurs. The introverted artist, sometimes perhaps wrongly placed among art brut artists, shocks and holds the audiences spellbound with his original concept of artistic creation, with the ingenuous brutal sincerity with which he is able to share through his works both the vital and the completely trivial areas of ​​life and his personal philosophy. Birth, death, sex, sleep, illness, aging, the threshold of pain, the quality and quantity of textile fibres that get caught in his belly button during a given period – all of this and much more is the content of his works.

Success

Luboš Plný became famous for his detailed diary anatomical drawings. Gallery owners in Paris, New York or Tokyo have been interested in him for fifteen years. His works are represented in famous world art collections: Centre Georges Pompidou in Paris, Bruno Decharme’s abcd, François Pinault, or Antoine de Galbert. However, in the Czech Republic, Luboš Plný has exhibited his works only sporadically, mainly at group exhibitions in Prague, that is at the Stone Bell House, in DOX, in Museum Montanelli, or in Artinbox Gallery. There have been only two solo exhibitions of his work – at the Millennium Gallery in 2002 and at the Artinbox Gallery in the spring of 2017. Everything changed in the summer of 2017, when Plný experienced a phenomenal success at the 57^th Biennale of Contemporary Art in Venice. French curator Christine Macel chose him as the only Czech artist for the main exhibition section. And Plný’s works stood out. ARTSY, an American server about contemporary art, mentioned him among the fourteen notable authors of one hundred and twenty who exhibited in the main section. The French daily Le Monde described him as one of the three most interesting. Since then, Plný’s star has been rising, and there is already interest in his work in his native country. At the end of 2017, the DOX Centre for Contemporary Art organized the so far largest and most comprehensive exhibition of his work, called VIVA Luboš Plný!, conceived as a tribute to his success at the Venice Biennale. For the first time, this exhibition included almost all the areas of the author’s extensive artwork – on display were some of his most important anatomical drawings, time-lapse conceptual projects, collages, assemblages, sculptures, objects, and photographs. However, one part of his work was missing here, which we would like to present at the exhibition Preserved Remains. This is an extensive set of drawings, paintings, assemblages, and collages from the early 1990’s, which originally comprised of approximately three hundred works, of which we will present a selection of about fifty. The theme is the eternal human fate of confronting pain and death – in the artist’s presentation it comes with the typical elements of his black humour. There are also sexual, religious, and political symbols here – the fascination with the character and writing, which we know, for example, from the work of Eduard Ovčáček or Jiří Balcar, is obvious.

Time

“I have always been interested in the passage of time and dilapidation. I have done a lot of experiments, trying to leave a trace somewhere, and find out years later whether it has changed or hasn’t.”

Luboš Plný

Luboš Plný has been fascinated with the passage of time his whole life. The factor of time is crucial to him. In his works he accurately marks the beginning and the end, but also every break he takes from work – day, hour and minute. By the way, he does not count time in years, but in days – he measures his life by the number of days he has lived. He always marks his works with a number indicating how many days old he was when he started work, and then with a number saying how many days he had been alive on the day he finished the work.

Cemeteries

The best place to meditate on the transience of human existence is the cemetery. In the early 1990’s, Luboš Plný spent a lot of time there. Besides the classic cemeteries he was inspired by the Jewish or Sudeten German ones, often destroyed, abandoned and not looked after. Here he researched the aesthetics of the tombstones and thus he came up with the idea to use fragments of imprints in his work. He made a negative impression of embossed tombstones on paper with the aid of gum Arabic. He finished off the drawings at home using acrylic or temper colours, Indian ink, pencils, sprays, script templates, etc. Stretched on the board he would then shower them creating a drawing accompanied by a negative imprint of the inscriptions and reliefs of the tombstones. The author notes that a similar activity would probably not be possible today. Before and shortly after the Velvet Revolution, cemeteries were not looked after, they were not fenced, no one was interested in an artist coating the tombstones with gum resin with sheets spread around so that the prints would dry out. (The gum resin was later washed off by the rain, so the artist did no damage to the graves.) Luboš Plný honed his fascination with funerary themes by taking a grave digging course in 2004 and is now certified to practice this profession throughout the European Union. As one of the reasons he also states that after he succeeded in obtaining the official, until then non-existent title of “academic model” at the Academy of Fine Arts in Prague, he was attracted by the idea of ​​owning another certificate.

Stitching

In 2003, Luboš Plný decided for another personal test – he wanted to test the limits of his own pain and undergo stitching in various parts of the body. He had no intention of presenting the project in public, but when he had already decided to do so, he felt sorry not to make a good photographic documentation that he could possibly work with later. He began to thoroughly prepare for the project: he adjusted his diet to a purely vegetarian, he did two thousand push-ups every day, he improved his fitness in order to handle the task. Then, he went to the studio of photographer Vladimír Štěpánský and without anaesthesia he stitched through his face with a shoemaker’s needle and thread. Plný’s friend, whom he brought with him, then helped him to sew his hands so that he could feel the intensity of the slightest movement of his head through the whole body. Plný was photographed before, during and after the event. The black humour and playful S/M atmosphere was later used in the staged photographic self-portraits that he had made in the photo studio of František Vaňásek. For example, his self-portrait with a strawberry has a strong erotic charge. Here, the artist pierced his face with a long needle, while a beautiful red strawberry – skewered on a needle – shines in his mouth.

Pain

“I’m not looking for pain. It was just a personal test, very important to me, but I don’t want to repeat it again. Originally, I didn’t consider it to be art at all, I just wanted to make a photographic record. Maybe it helped me partly understand what my ex-wife Lucie was going through when she gave birth to our son Vincent.”

Luboš Plný

Thirteen years have passed. Meanwhile, both of Plný’s parents died, his son Vincent was born, he married his girlfriend Lucie, he met his French gallerist Bruno Decharme, with whose help he started his international artistic career. When it took off, he was finally able to provide for himself and for his family. Then he got divorced… “Years later I got an idea to have photographs of myself taken again in the same positions and see the marks of time on my body.” So in 2016, he returned to the brome-silver black and white photos from 2003 and had himself photographed again in the same positions – this time in colour on digital camera. He did not plan stitching his body again, but he sewed together his self-portraits from 2003 and 2016 in various ways. The resulting collages and assemblages reflect the transformation of the artist over the course of thirteen years, as well as the shift of the media from analogue in black and white to digital in colour.

The death of his parents who passed away quickly only a month apart affected him deeply. He also dealt with it in a creative meditation. To his mother and father he devoted a drawing in which he put a laboratory dish with their ashes, and around it he carefully inscribed thousands of dates – all the days of their lives.
Nadia Rovderová, Prague 2018

Curriculum:

Luboš Plný was born on 4 November 1961 in Česká Lípa. His parents worked at Czechoslovak Railways – his mother as an accountant, his father as the head of the supply depot. Being the only child, he was paid extra care by his parents. He escaped this kind but constraining bubble when he finished elementary school and started studying in Nymburk, 75 km away, at an electro-technical apprentice school (1977–1982). Here he experienced absurd drill, but also tried out ways how to get around the system and create space for personal freedom. For example, he wrote for himself absurd excuses, which were surprisingly accepted. This encouraged him to test the limits further. A radical change occurred during the compulsory military service (1983–1984), when he suffered from depression and insomnia as a result of stress. After a few day absence of sleep, hallucinations occurred and the young man was hospitalized at the psychiatric ward. The inappropriately chosen psychopharmaceuticals made his condition even worse. He was diagnosed with simplex schizophrenia, characterized by desocialization, self-closing, etc. Luboš Plný then began to intensively devote himself to self-study of psychiatry and medicine to learn about the roots of his problems. He frequently used this knowledge later in his work. With time, it seems that the diagnosis was not properly established; he still suffers from insomnia, but that is probably about all of his psychological problems. In 1988 Plný moved to Prague. He worked as a cleaner at Dům módy, an assistant in a second-hand bookshop, a painter of tin soldiers, a custodian at the gallery Nová síň and at the Pecka Gallery in Vyšehrad, and so on. Later, he even took a grave digging course that entitles him to practice this profession in all countries of the EU. Nevertheless, the world of fine arts has attracted him most since childhood, he studied the history of art, he learned to draw. After repeated unsuccessful attempts at being accepted to the Academy of Fine Arts in Prague, he became a paid model for six years here. This period culminated in a successful application for a non-existent title of “academic model”. Other breaking points in the life and work of Luboš Plný was the death of his parents (2004), the pregnancy of his partner Lucie, the birth of his son Vincent (2005), the subsequent marriage (2007) and divorce (2012). These and similar events are processed in his anatomical drawings and individualized journals that have become renowned all around the world. In 2017, Luboš Plný became the only Czech artist represented at the international exhibition Viva Arte Viva! of the 57^th Biennale of Contemporary Art in Venice.

The curators of the exhibition VIVA Luboš Plný! held at the turn of 2017 and 2018 at the DOX Centre for Contemporary Art, Ivana Brádková, Nadia Rovderová, and Terezie Zemánková are preparing this year the first comprehensive publication that will map and present the work of Luboš Plný in pictures and texts.

…………………………………………………………………

Artinbox Gallery
Perlová 370/3, Dům v Kisně
110 00 Praha 1 – Staré Město
Czech Republic

otevřeno: úterý, čtvrtek: 16.00 – 18.00 hod., nebo na vyžádání: / open: tuesday, thursday: 4 – 6 p.m., or by request, tel.: +420 777 748 433, nadia@artinbox.cz, www.artinbox.cz

Aktuálně sledujte naše stránky na facebooku: https://www.facebook.com/ArtinboxGallery/?timeline_context_item_type=intro_card_work&timeline_context_item_source=1412840304