George Radojčič

GEORGE RADOJČIČ: Georgovy zahrady a jiné…
Výběr z díla mladého autora outsider art.

George Radojčič: Rododendron v zahradě /velký příběh/

Dernisáž/ closing party: po./mon. 19. 2. 2013, 18 h. / 6 p.m.

PROGRAM:
Promítání dokumentárního filmu Moniky Kotové BON APARTE
Jazz: Anne-Marie Almeida + co.

Kurátorky:
Terezie Zemánková
Nadia Rovderová
Ivana Brádková

Výstava kreseb a maleb Georga Radojčiće, sarajevského rodáka žíjícího v Praze na Slivenci.
Jeho díla jsou mimo jakékoliv kategorie, jednoznačně autentická, kompozičně překvapivě kultivovaná, obsahově zemitá, příliš solitérní pro jakékoliv hodnotící soudy a přímo se dotýkající našich citů, myšlenek a našeho svědomí.

Gergovy zahrady a jiné…
Terezie Zemánková

Když jsem se s obrazy George Radojčiče (*1987) setkala před lety poprvé, automaticky jsem jeho tvorbu zařadila do art brut. Nyní, s odstupem více než osmi let, mám pocit, že George do této kategorie nespadá, že prostě nepatří do žádné kategorie, a pokud bychom opravdu jeho tvorbu chtěli nějak klasifikovat, můžeme ji nejspíš včlenit do širokého rámce moderního umění. Zatímco autoři art brut zobrazují své vnitřní světy a vize, George Radojčič se vztahuje k vnějšímu světu, který jej bezprostředně obklopuje a který překládá do svého unikátního výtvarného jazyka. Přestože George má své vlastní, převážně intuitivní tvůrčí postupy, dospívá jimi k obdobným výsledkům, jakých se poučeni z předchozího vývoje malířství mnohdy pracně dobírali velcí moderní umělci. Například dekompozice forem a jejich následné přeskupení, ke kterému se analytickou metodou dopracovali kubisté, jsou pro George Radojčiče přirozeným tvůrčím procesem.
Maluje to co vidí a nebo co čte a slyší – tak vznikla také jeho pozoruhodná série ilustrací ke knihám Karla Čapka, na kterou na této výstavě již bohužel nezbylo místo. Jak napsal ve svém úvodním textu k dřívější Radojčičově výstavě čapkovského cyklu Miroslav Pesch „George svými expresivně narativní kresbami vytváří výtvarná díla, která již nejsou pouhými ilustracemi. Naopak. Ve svých černobílých a barevných kresbách vytváří zcela specifický a svébytný paralelní svět k Čapkovu dílu,“ a stejně tak pracuje i s dalšími literárními nebo i filmovými náměty. Právě v nich předvedl, že je jedinečným figuralistou, který dokáže v minimalisticky naznačených gestech zřetelně vyjádřit emoce i děje s nimi spojené. Jeho figury mají podobu mohutných, monolitických siluet s objemy modelovanými barevnými plochami. Ve své monumentalitě připomínají starozákonní proroky, archetypální postavy z hluboké paměti lidstva. Ostatně i jejich poselství je fatální. Silně věřící malíř často zpodobuje biblické výjevy, anděly a Madonu a Krista Spasitele.
Téma dobra a zla je pro George Radojčiče klíčové a prosazuje se také v sérii abstraktních bitev. Ty původně vznikaly jako grafické záznamy hokejových zápasů, posléze dostaly obecnější rozměr. Můžeme zde sice spatřovat princip dětských „námořních bojů“, které se odehrávají na papíře, v Radojčičově pojetí ale dostávají jedinečnou výtvarnou podobu. Přestože mohou působit na první pohled až dekorativně, žádný tah v nich není samoúčelný, každá barva a každá linie mají své opodstatnění, symbolizují jednotlivé bojovníky, nebo jsou záznamem jejich akce. Jak píše dále Miroslav Pesch „výsledkem jsou působivé obrazce plné napětí a pocitů úzkosti z neprostupného obležení.“
George je ale především výjimečným koloristou. Svůj cit pro barvy dokazuje především v sérii krajin, ať už vznikly dříve v jeho rodném Chorvatsku, nebo v poslední době na zahradě rodinného domu v Slivenci a jeho okolí. Barevnost spatřeného rozkládá na jednotlivé komponenty, které pak znovu – ať už čarami pastelkou nebo tahy štětce seskládává dohromady, spřádá je v husté pletivo, v němž každá barva, byť často překrytá vrstvami jiné, stále prokvétá ve spodních tónech podmaleb a podílí se tak na jednotě celku obrazu. Pracuje stejně bravurně s čistými barvami, jako s jejich rafinovanými zemitými kombinacemi. Zvláště významná je pro něj bílá, kterou nepoužívá k vyjádření prázdnoty, ale jako samostatný tón často překrývající a prolínající se s valéry podmaleb. Stejně podstatná je pro něj černá, která se neobjevuje jev v kompaktních obrysech a v hutných tvarech figurálních siluet, ale často se uplatňuje jako složka míchaných barevných tónů.
Malbu George Radojčič zcela spontánně kombinuje s kresbou a v jeho díle se tak snoubí malířské plochy s grafickými strukturami. Přestože Georgeův naturel nedovoloval, aby podstoupil klasické vzdělání, byl jako výjimečný talent neformálně přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Zdá se ale, že vůči vlivům okolí zůstává imunní. Tvorba je jeho přirozeným životním vyjádřením, aktem, do kterého živelně vkládá celou svoji osobnost a v takovém procesu obvykle nezbývá prostor pro sledování vzorů, které by ostatně mohly jeho intenzivní, unikátní projev jen rozmělnit.

Praha, leden 2013