REMEMBER THE UNFORGETTABLE: 11. 9. 2001 Prodlouženo do: / Exhibition prolonged till: 25. 10. 2012
Karel Adamčík, New York, září / september 2001
REMEMBER THE UNFORGETTABLE
11. září 2001 / September 11th 2001
Výstava fotografií tří autorů z New Yorku před 11 lety. / Exhibition of photographs from New York 11 years ago.
11. 9 . – 11. 10. 2012
Autoři / authors:
Karel Adamčík
Philippe Dollo
Eugenio Percossi
Kurátorka / curator:
Nadia Rovderová
Výstava se koná pod záštitou Amerického velvyslanectví v Praze. / The exhibition is held under the patronage of American Embassy in Prague.Remember the Unforgettable: 11. září / September 11 th 2001
Každý člověk starší 18 let při otázce, co dělal 11. září 2001 umí se stoprocentní jistotou říct, co to bylo… I když se nám můžou tyto události zdát časově či geograficky vzdálené, zasáhly každého z nás a bez nadsázky změnili svět. Nechceme, aby výstava jen vzbuzovala pochmurné myšlenky či vize, chceme připomenout nezapomenutelné a dát prostor k přemýšlení nad významem a smyslem těchto událostí nejen pro USA ale i pro každého z nás. Proto dnes, jedenáct let po událostech 11. září, představujeme práci tří autorů, jenž v té době, či krátce po ní v New Yorku pobývali a reflektovali tehdejší dění. Každý z nich zpracovává téma jiným způsobem – Karel Adamčík reportážní barevnou fotografií, Philippe Dollo silně emotivně – černobílou, často symbolickou formou, ale i formou až deníkového záznamu. Dechberoucí jsou Dollovy kontakty černobílých filmů, jenž obrázek po obrázku ukazují průběh těchto dnů – od snímků manželky kojící třítýdenní dceru, přes lidi dívající se z Brooklynu na dýmící věže WTC, po detaily města a lidí… Eugenio Percossi je výtvarník, jenž se léta ve své tvorbě zabývá tématem smrti. Do New Yorku přijel půl roku po událostech a atmosféra ve městě na něho silně zapůsobila. Svou prací s názvem Escape /Útěk/ popisuje pocity v momentu nenadálé, nečekané smrti… Pohledy do rušných barevných newyorských ulic, kde se postavy mění na šedé stíny, nás konfrontují s otázkami pomíjivosti. 11. zářím začala série politických událostí, jenž snímky Philippa Dolla a Karla Adamčíka rovněž popisují. Svět se změnil… Jak? Je možné nahlížet na to, co se stalo prizmatem rčení: Co tě nezabije, to tě posílí?
Nadia Rovderová, Praha, září 2012
Karel Adamčík /*1972, Frenštát pod Radhoštěm/.
Fotograf (svobodné povolání). V letech 2001 – 2010 pobýval v USA, v době před a po 9. 11. 2001 zil a pracoval v New Yorku.
“Sluníčko svítilo jasně, ulice plné lidí , vůně kávy z místních kaváren se vinula ulicemi Manhattannu… První náraz do jednoho z dvojčat… .V ten okamžik jsme nikdo neměli ani zdání co se vlastně odehrává a jak se za pár minut změní životy nás všech. Druhý náraz. Jako by se čas na chvilku zastavil a poté nastal tichý chaos. Všichni utíkali vyděšeně, nechápající przč od místa útoku a já s fotoaparátem opačným směrem. Ani nevím, co se mi hnalo v ten moment hlavou, ale na co si vzpomínám je, že se to všechno odehrávalo tak nějak zpomaleně. Momenty po útoku se spodní část Manhattannu začala evakuovat a na 3000 000 lidi se přesunulo přes most do sousedního Brooklynu odkud vyděšeně pozorovali hrůzy, které se odehrávaly na opačném břehu řeky. Přihlásil jsem se jako jeden z dobrovolníků a nastoupil jsem jako kuchař v polní kuchyni několik bloků od GROUND ZERO. V následujících týdnech jsem tam trávil všechen svůj volný čas. Staral jsem se o vyčerpané a hladové vojáky, požárníky, policii a záchranáře, jenž riskovali životy při hledání živých v troskách. V tu dobu ještě nikdo netušil, ze žádni nebudou.“
Philippe Dollo /*1965, Paříž/
Fotograf (svobodné povolání). V letech 1997 – 2009 žil v New Yorku. V rpce 2009 se přestěhoval do Prahy. Učí fotografii ve Francouzském Institutu.
“Trvalo mi chvíli se dostat do oblasti ve městě, kde bylo vidět hořící věže.
Ohlušující zvuk… Přijel jsem tam v okamžiku, kdy se zhroutila první věž. Lidé kolem se dívali, ochrnutě a nevěřícně. Nedalo se nic dělat. Pak klesla I druhá. Teprve tehdy jsem pochopil rozsah katastrofy. Kolik lidí už zemřelo?
Jako automat, jsem se procházel po známých ulicích. Připadal jsem si jako v zlém snu, ovšem tahle noční můra byla skutečná.
Pod mostem a po celé délce řeky stáli zkamenělí lidi, jako sochy… Realita byla surreální. Brooklyn byl ponořen v klidu, opuštěný, tichý (bylo slyšet pláč) a naproti: chaos, horor, kouř, sirény a mrtví… Proč pořizovat fotografie?
Šok, neuvěřitelný smutek, hněv, rozrušení, bezmocnost…
Nadalo se udělat nic, nic co by zabránilo masakru, nemohl jsem nijak pomoci a nemohl jsem zastavit nadcházející válku. Vše, co mi zbylo, byl fotoaparát.”
Eugenio Percossi /*1974, Avezzano, Itálie/
Výtvarník (svobodné povolání). Žije a pracuje v Praze .
Moje práce, vychází z útoku na Newyorské World Trade Centre, a zkoumá podobu útěku. Lidé utíkají, nevěří v absurdní, nepředvídatelnou smrt. Je možné takto umřít? Většinou se domníváme, že smrt má svá pravidla: stáří, nemoc, nehoda. Postaveni před nepředvídatelné či absurdní, se ale cítíme ztracení a zranitelní. Tak, v mých obrazech živí a mrtví utíkají z místa nehody, já naopak mířím opačným směrem se svou touhou, asi sebevražednou, vidět a porozumět.