PEACE PLEASE! (19.9.. -. 14. 10. 2014) 9. tématická výstava / 9th theme exhibition.

„PEACE, PLEASE!“

(19.9.. -. 14. 10. 2014)

9. tématická výstava / 9th theme exhibition.

Prostřednictvím děl 25 autorů reagujeme na dávné i nedávné události ve světě i u nás a pátráme po (ne)smyslu konfliktů a možností jejich zažehnání. /

Through the artworks of  25 artists, we react to the past and recent events and we strive to find (non)sense in the conflicts and to seek resolutions.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­Kurátorka: Nadia Rovderová

Autoři / Authors:  Alena Anderlová, David Cajthaml, Veronika Drahotová, Dragan Dragin, Peter Drmlík, Jan Gemrot, Biljana Golubovič, Patrik Hábl, Kryštof Hošek, Martina Chloupa, Ktaiwanita, Petr Nikl, Nikola Nováková, MICL – Michal Novotný, Suzanne Pastor, Daniel Pešta, Luboš Plný, Phila Primus, Roman Pompe, George Radojčič, Jan Ignác Říha, Nikola Semotánová, Paulína Skavová, Jiří Surůvka, Jan Vlček a další.

Den 21. září byl označen jako Světový den míru.

Galerie Artinbox chce přispět k diskusi o tomto žhavém tématu skupinovou výstavou s názvem: Peace please!  Prostřednictvím děl 25 autorů reagujeme na dávné i nedávné události ve světě i u nás a pátráme po (ne)smyslu konfliktů a jejich možností jejich zažehnání.

Uplynulo 100 let od rozpoutání 1. světové války, která změnila nadšení a důvěru v technický a civilizační pokrok lidstva v zoufalství nad nepoučitelností a hrůzou z možností vzniku dalších a dalších tragédií, kterým právě onen technologický pokrok dodává hrozivé rozměry.

Zajímavým paradoxem světových dějin je, že i když převážná většina lidí si přeje klid a mír, pár jedinců, či skupin často dokáže toto jejich úsilí znemožnit.

Posledních pár desítek let jsme se nechali ukolébat klidnější atmosférou na mapě světa, kdy se zdálo, že hrozba studené války mezi USA a Sovětským svazem – později Ruskem – je zažehnána. Události posledních měsíců však ukazují, že není radno se spoléhat na trvalý klid a mír.

Jelikož téma je tíživé a plíživě zasunuté do podvědomí a DNA každého z nás, rozhodli jsme se na něj upozornit poněkud odlehčenou formou. Humor byl a zůstává jednou z nejsilnějších zbraní lidstva, proto dostal hlavní sólo i na naší skupinové výstavě.

„Make love – not war!“ zdělují erotické objekty Luboše Plného: „Samopal“, „Pistole“, „Menší puška“ a Losí/?Sobí/?či Daňčí paroh“ (výtvarník si nebyl jist). Velký bojovník za mír John Lennon rozjímá nad tématem v dobré společnosti Alberta Einsteina a Napoleona Bonaparteho, kteří k tomu dozajisté mají také co říct, zatímco Václav Havel se jenom potutelně usmívá z vedlejšího obrazu (autor: Jan Ignác Říha)… Jen o pár kroků dál vysmátý Jiří Surůvka telefonicky promlouvá s velkým führerem Velké německé říše panem Hitlerem, a další obrázky symbolicky naznačují, jak děsivý orchestr se této ikoně války povedlo rozehrát… A přestože z další zdi na diváky hledí obrovská podobizna současného války-tvůrce Vladimíra Putina (autor Kryštof Hošek), na naší výstavě nechybí Superman (Jiří Surůvka) a hned několik Poslů míru (Roman Pompe), aby opět nastolili rovnováhu. A mají co dělat s nekonečnou náloží smutku a tragedie, jak svědčí díla Suzanne Pastor, Dragana Dragina, Biljany Golubovič, George Radojčiče či Nikoly Semotánové… A nestačí  jen říct:  „Sorry“, jak vidíme na obraze Daniela Pešty, když člověk hned poté ublíží zas a znovu…

Je na místě se zamyslet, co vedlo umělce, aby se ve své tvorbě zabývali zrovna tímto tíživým tématem – válka, konflikt, agrese…  Nepotřebujeme však hlubšího ohledání. Je jasné, že niť traumatických zážitků se vine skrz generace.

Pár příkladů: Suzanne Pastor se narodila v Chicagu německým rodičům, jenž uprchli do USA před nacizmem… Suzanne to táhlo zpět do Evropy, žila nějakou dobu v Německu, než ji osud zavál do České republiky, kde už čtvrt století žije…

Dragan Dragin  na poslední chvíli s notnou dávkou štěstí unikl násilné mobilizaci ve svém rodném Srbsku, kde po nocích násilně odváželi muže a chlapce do války.

George Radojčič se narodil české mámě a chorvatskému otci v Dubrovníku za války v roce 1987.

…a spousta dalších známých či neznámých osudů, kde štěstí /neštěstí, náhody a nenadálé zvraty rozhodovaly o osudech dalších a dalších generací… a taky zanechaly stopy někdy hluboko v podvědomí.

Na konec si dovolím být trochu osobní… Psal se rok 1916, moje prababička čekala své šesté dítě. Muže jí odvedli na frontu 1. světové války. Bojoval mimo jiné v krvavých bojích v Itálii, kde zůstaly tisíce obětí. Prababička prý byla nezdolná a energická žena a rozhodla se, že musí něco podniknout. Vydala se v tomto požehnaném stavu pěšky do 130 km vzdálených Košic, aby tam na vojenském velitelství žádala o návrat svého muže z fronty s tím, že pokud on zahyne, nebude kdo by se o ni a jejich brzy už šest dětí postaral. V ten letní den, kdy prababička porodila mojí babičku, se praděda díky její přímluvě živý a zdravý vrátil z fronty domů. Oba se dožili požehnaného věku a vychovali spolu nakonec osm dětí.  Tento příběh jsem se díky náhodě dozvěděla od mé mámy teprve nedávno a ráda bych ho použila jako ilustraci tvrzení, že láska dokáže nejen vytvářet, ale i zachraňovat životy, a spolu s  odhodláním je to ta pravá zbraň proti zlu a agresi. Možná to je ten slavný efekt mávnutí motýlích křídel, který může někde spustit lavinu?

Nadia Rovderová, Praha, září 2014